Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

odkaz

 

 


Jak má vypadat výuková hra nevím RVP_21

Jak má vypadat dobrá výuková hra nevím,

 

proto raději reaguji na studijní materiál:

 

Kapitola Učení hrou z knihy Game Industry  

Autor Martin Procházka

 

Prošla jsem s žáky období, kdy jsem je učila základy programování i období sestavování PC (učili jsme se docela podrobně HW a jak to všechno funguje). Letos na úvodním sezení předmětové komise ITE jsme si položili otázku, zda ještě učit teorii – HW a SW. Nakonec jsme se shodli, že středoškolák by měl aspoň tušit, že v PC je nějaká RAM a k čemu slouží.  Ale již to hodně „osekávám“. Dnes to žáky už ani nebaví tak, jak je to bavilo ještě před pěti lety. Díky tomuto kurzu jsem si položila otázku, zda předmět ITE na SŠ bude v budoucnu existovat. Možná bude jen jako podpůrná složka pro ostatní předměty. Kdoví? Ale asi by to bylo vhodnější. Hodiny věnované ITE by se mohly přesunout např. do matematiky, aby bylo možné používat PC k „hraní her“. Souhlasím s využíváním jakýchkoliv vhodných prostředků k učení dětí. Když budou vhodné, určitě nebudou ani rodiče protestovat, že si děti chodí do školy hrát.

Považuji však za nutné, aby výukové programy vytvářeli odborníci na programování, programátoři, ve spolupráci s odborníky na výuku, zkušenými učiteli a s odborníky na dětskou psychiku, dětskými psychology a možná dalšími. Jinak budou vznikat nepoužitelné výtvory podobné „moderním“ učebnicím, na kterých se odborník v oboru (matematik, fyzik, ekonom…) „napakoval“, ale pro školy jsou nepoužitelné, protože být dobrý odborník v oboru neznamená, že umí naučit a už vůbec to neznamená, že ví jak funguje dětské myšlení. V textu se na nedostatky výukových programů poukazuje. Řešitelné by to možná bylo, kdyby program tvořil člověk, který splňuje všechny tři výše uvedené požadavky (programátor, zkušený odborník v oboru a psycholog). Proč? Protože jsem to zažila. Když program vytvoří někdo, kdo nezná obor, pro někoho, kdo nezná možnosti programátora, jde to tzv. do ztracena.

Je smutné, že opět narážíme na nedostatek financí ve školství. To už ani komentovat nebudu.

Se závěrem kapitoly souhlasím, pokud budou hry opravdu splňovat výhody, které pan Procházka uvádí a bude se dbát toho, aby žák neměl v životě nakonec víc problémů, než kdyby se učil jen se sešitem a perem. V opačném případě učitelé nemohou vnímat hru jako plnohodnotnou formu výuky.

Díky panu Procházkovi jsem optimističtější. Vypadá to, že zodpovědní lidé si uvědomují úskalí her a jejich využívání. 

Nakonec si dovolím pár komentářů k některým pasážím textu:

-      lidé rádi testují bariéry selhání – žáci mohou ztratit bariéry testovat i v opravdovém životě – všechno se napravit nedá i když v počítačové simulaci skutečnosti to jde

-      hry umožňují učení se chybami – žáci se nebojí dělat chyby – až příliš snadno a bez rozmýšlení – v životě to může mít fatální důsledky, které ve hře „nebolí“

-      hry mají pravidla, která musí žák dodržovat – znám člověka, který má občas ze života peklo proto,že nechce pochopit, že život není podle pravidel – peklo dělá i lidem okolo (je vášnivý šachista) a trpí, když se ani burza cenných papírů nechová podle pravidel

-      strukturování odměn je takové, aby zájem hráče minimálně kolísal – tak právě jsem pochopila – stručně: chlapec byl u psychologa (problémy s výkony ve škole), donesl zprávu, že je potřeba jej stále motivovat, motivace musí být stále nové a stále zajímavější… dnes je závislý na počítačových hrách – daly mu to, co život běžně nedává

Potěšil mne dovětek, že je potřeba omezit explicitní odměny (vypadá to, že negativa komerčních her budou mít časem pozitivní dopad – pro někoho pozdě).

Nerozebírám to podrobně – na to nemám. Jen jsem si při čtení vzpomněla na pár skutečností, které mne v životě potkaly. Prosím odborníky na hry za shovívavost k mému pohledu. Jsem úplný laik na hry .

Můj závěr

Jsme v začátcích a budeme se dopouštět chyb. Všichni. Ministerstvo, učitelé, žáci… Na ministerstvu (jednom?) a učitelích je, aby byli rozvážní a zodpovědní. Nepovažovat žáky za pokusné králíky a stále si uvědomovat, že ovlivňujeme jejich budoucnost. Zní to asi jako fráze. Mám takovou povahu, stále na to v hodinách myslím. Asi proto jsem momentálně zastáncem rozvážnějších kroků i tempa při zavádění her do výuky. Ale těším se.

Zatím pana ředitele přesvědčovat o správnosti využívání her ve výuce nemohu. Nejsem ta pravá. Už to u někoho v příspěvku zaznělo: „Zapálit může jen ten, kdo hoří“. Já doutnám.